Nejstarší písemná zmínka o Sokolově pochází z 13. dubna
1279. V ní je připomínán šlechtický rod Nothaftů "de Valkenawe". Nothaftové
patřili mezi šlechtické rody, jež se ve 12. a 13. století usazovaly na Loketsku
a Chebsku. Němečtí kolonisté, mezi něž se i Nothaftové bezesporu řadili,
nepřicházeli do liduprázdné krajiny. Poměrně úrodnou půdu kolem řeky Ohře již
celá staletí zemědělsky obdělávali Slované, kteří tu založili řadu osad.
Německou kolonizací vzrostl počet osad a poddaných, rozšířila se plocha
obdělávané půdy, rozvinula se těžba rud a podstatně se zvýšily i příjmy
panovníka, šlechty a klášterů. Noví kolonisté převládli i ve staroslovanských
vsích, po nichž zůstala jako jediné svědectví jejich původu jen jména,
přizpůsobená jazyku nových osadníků (Bukovany - Buckwa, Březová - Prösau, Citice
- Zieditz, Dasnice - Dasnitz atd.). O nothaftovském rytířském sídle panovaly
donedávna jen dohady. Archeologický průzkum v letech 1993 - 1994 však prokázal,
že v místech dnešního zámku stával již ve 13. století kamenný hrádek. Zatím
zjištěné skutečnosti dovolují usuzovat na význačnější postavení původního
sokolovského hrádku, než se dosud předpokládalo.
V
sousedství šlechtického hrádku se postupně vytvořilo malé poddanské městečko,
jehož význam začal výrazně růst až od 19. století. Prvními obyvateli Sokolova
tedy byli němečtí kolonisté. Z kolonizační osady výhodně položené při soutoku
řek pomalu vyrůstalo malé městečko.
Lidová tradice však
připisuje jeho založení bájnému rytíři Sebastianovi (egerlandsky Wastlovi),
který tu prý choval lovecké sokoly. Tuto pověst připomíná i starobylý městský
znak - ve stříbrném štítě je vpravo hledící sokol přirozené barvy se zlatým
zobákem, zlatými drápy a zlatou rolničkou na zeleném trojvrší. Městská práva
byla Sokolovu udělena asi roku 1313 za krále Jana Lucemburského. Nejstarší
dochované privilegium krále Václava IV. z 28. srpna 1397 však znovu městská
práva Sokolova potvrzuje, neboť o ně měšťané při požáru města přišli.
Známější kapitolou dějin města je téměř dvě století
trvající panství Šliků. Ti dostali za finanční pomoci císaři Zikmundovi
propůjčeno celé Loketsko a v roce 1435 jim připadl i Sokolov. Kolem roku 1480
dali za městskými hradbami postavit kamenný zámek téměř čtvercového půdorysu,
který nahradil asi již nevyhovující nothaftovský hrádek. Vztahy mezi vrchností a
městským obyvatelstvem nebyly dobré a rozpory někdy přerůstaly až ve vážné
konflikty. Do období vlády Šliků nad Sokolovem spadají i změny v náboženském
vyznání obyvatelstva. Na naše území začala pronikat lutherská reformace a její
vliv zde brzy převládl nad katolicismem. Podpora protestantismu pak přinesla
městu v letech třicetileté války nepředstavitelné útrapy. Pán Sokolova, Jan
Albín Šlik, patřil k předním protestantským vůdcům. Po Bílé hoře musel ze země
uprchnout a v nepřítomnosti byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků. V roce
1621 byl Sokolov
zpustošen v bojích mezi protestantským (především anglickým) a císařským
vojskem. Začátkem roku 1632 se zmocnili města protestantští Sasové a při
obléhání císařskými vojsky téměř celý Sokolov vyhořel. Zámek byl
rozstřílen a vypálen ještě Švédy v letech 1647 a 1648. Když byla osm let po
skončení útrap třicetileté války sepisována Berní rula (v roce 1654), bylo v
Sokolově vedle 158 obydlených domů stále ještě 37 spálenišť ….
Novými pány Sokolova a celého panství byli již od roku
1622 Nosticové, kteří důsledně prováděli rekatolizaci. V letech 1671 - 1681 byl
od základů barokně přestavěn farní, později arciděkanský kostel sv. Jakuba
Většího. Již předtím byl za hradbami města postaven kapucínský klášter (1663 -
1667) s kostelem sv. Antonína Paduánského, jehož kryptu si Nosticové zvolili za
svoji rodinnou hrobku. V ní postupně spočinulo více než padesát příslušníků
nosticovské dynastie. Rozmach mariánského kultu připomíná mariánský sloup z roku
1701 na Starém náměstí. V polovině 60. let byl stavebně zrekonstruován i zámek,
který se změnil v pohodlné šlechtické sídlo s rozsáhlou oborou, jíž se až do
roku 1945 říkalo Tiergarten. Z historických budov, které již tenkrát patřily k
dominantním stavbám města, je třeba připomenout i starou radnici z poloviny 16.
století, vystavenou ve stylu saské renesance.
Pro Sokolov 18. století bylo
vedle rozmachu městských řemesel (včetně významných varhanářů) typické rozsáhlé
a věhlasné chmelařství. Jen v bezprostřední blízkosti města byly chmelnice na
rozloze větší než 100 hektarů. O sokolovském chmelařství se pochvalně vyjadřoval
i Johann Wolfgang Goethe,
který město v roce 1822 navštívil. Dnes tuto slavnou minulost připomínají jen
chmelové úponky na kašně s postavou bájného Sokolníka.
Konec 18. století přinesl změny, které výrazně poznamenaly
celou novodobou historii Sokolova a Sokolovska vůbec. Na prvním místě je třeba
uvést dobývání a využívání hnědého uhlí. O existenci uhlí se vědělo již dávno.
Přicházelo se na něj při hloubení studní a občas došlo i k jeho samovznícení,
což se stalo podnětem pro vznik řady lidových pověstí a strašidelných vyprávění.
Více než vlastního uhlí si však středověk všímal pyritů a břidlic při výchozech
slojí. V nedalekém Starém Sedle z nich byl v tzv. minerálních závodech již od
čtyřicátých let 16. století vyráběn kamenec, skalice a kyselina sírová. Od
poloviny 18. století se ale dostávaly do popředí zájmu palivové vlastnosti uhlí
a lze hovořit i o počátcích soustavnějšího hnědouhelného dolování. K roku 1760
je doložena jakási důlní akciová společnost, jejímž členem byl i hrabě František
Václav Nostic. V 90. letech 18. století začal těžit uhlí první sokolovský měšťan
Matouš Leistner. Místem jeho těžby byla osada Ovčárna na současném katastru
města. Německé dějiny Sokolova zaznamenávají, že v roce 1797 musela ustoupit
uhelnému dolování první chmelnice.
Slávu hornického
Sokolovska založil objev kvalitního uhlí sloje Anežka, na niž narazili při
hloubení studny rolníci v sousedním Dolním Rychnově. Rozmach dolování a dalších
odvětví průmyslu je spjat s činností prvního moderního podnikatele Sokolovska J.
D. Starcka, který byl za své zásluhy o rozvoj průmyslu dokonce povýšen do
šlechtického stavu. Přesto však zůstával Sokolov provinčním
městečkem, jakým býval i v 18. století. Na krátké návštěvy do Sokolova a na
lovecký zámeček Favorit u Šindelové však s Nostici přijížděli i vychovatelé
jejich synů, čeští národní buditelé Dobrovský, Pelcl a významný topograf
Schaller.
I v této době však žil Sokolov svým vlastním
kulturním životem. Mezi jeho organizátory měla rozhodující roli skupinka
osvícených měšťanů, v jejichž středu byl i životem těžce zkoušený, ale přesto
nezlomený lidový básník Anton Ignác Fürnstein. Právě s ním se v Sokolově v roce
1822 setkal i J. W. Goethe.
Určitou izolovanost hrazeného poddanského městečka
prolomila teprve císařská silnice z K. Varů do Chebu na počátku třicátých let
19. století. Tehdy již ztratilo městské opevnění svůj smysl, byla stržena i část
hradeb kolem zámecké obory a Sokolov byl spojen se světem
i vlastní poštou v sousední Svatavě. Po zrušení poddanství se stal Sokolov sídlem okresu.
Prvním sídlem okresních orgánů se stala stará městská radnice.
Skutečnou injekcí pro rozvoj důlní činnosti a průmyslu
vůbec se stala železnice. V září 1870 bylo uvedeno do provozu pokračování
Buštěhradské dráhy z Chomutova do Chebu a zlepšení odbytových možností pak
výrazně ovlivnilo těžbu uhlí i průmyslovou výrobu. Rozšiřuje se počet i velikost
dolů na katastru města. V celém revíru jsou zakládány nebo modernizovány další
závody. Dolování ustoupila v roce 1880 poslední chmelnice a město získalo ryze
průmyslových charakter. Dostatek pracovních příležitostí přilákal i značný počet
českých rodin z vnitrozemí a v průmyslových obcích se začaly vytvářet poměrně
silné české menšiny. Soustavně rostlo i město Sokolov.
Slibný rozvoj města však přervaly dva rozsáhlé ničivé
požáry v letech 1873 a 1874. Zatímco první požár postihl část města kolem
kostela sv. Jakuba, při druhém lehlo popelem 135 domů a domků v okolí kláštera a
zámecké obory. Obnova Sokolova však postupovala poměrně rychle a jen provizorní
zastřešení kostelní věže ještě v roce 1880 připomínalo širokému okolí
katastrofy, jež město postihly. Staré náměstí získalo po přestavbě podobu, již
si v podstatě uchovalo až do naší doby.
Po odstranění
následků požárů stavební ruch ve městě již nikdy zcela neutichl. Vně obvodu
původního Sokolova začaly vyrůstat jednotlivé domy i celé nové ulice. V místech
bývalého Hradebního rybníka byla postavena v roce 1864 velká centrální škola
(dnes 2. ZŠ), proti ní byla vybudována dosud existující tělocvična, vedle ní
byla v roce 1897 vysvěcena židovská synagoga (v Sokolově žilo v roce 1910 248
osob židovského vyznání). Roku 1904 byl za Lobezským potokem postaven i
evangelický kostel. Zatímco v roce 1890 bylo ve městě 550 domů a 5 449 obyvatel,
sčítání v roce 1910 zde zjistilo 726 domů a 8 866 obyvatel.
Ve městě pulzoval čilý spolkový život a i politické dění
tu bylo velmi živé. Sokolov byl dokonce několik
let centrem německého sociálně demokratického hnutí celých západních Čech. Své
první spolky a organizace si tu začali ustavovat i příslušníci české menšiny. Ve
vztazích mezi oběma národnostmi se sice občas projevovaly určité problémy, ale
převažujícím rysem těchto vztahů byla až do I. světové války spíše vzájemná
tolerance.
Rozpad rakouského mocnářství a vznik
Československé republiky nebyl na Sokolovsku přijat příznivě. Jako na většině
pohraničního území připravovalo se i v Sokolově ustavení provincie
Deutschböhmen, k níž se hlásila většina německé politické reprezentace. K
určitému uklidnění situace došlo až ve 2. polovině 20. let. Tehdy také začaly
posílat do české menšinové školy v dnešní Komenského ulici své děti ve větší
míře nejen národnostně smíšené rodiny, ale i rodiny ryze německé. Je ovšem
zajímavé, že některé děti chodily do české školy ještě v roce 1938, kdy to již
bezesporu byl i výraz občanského a politického postoje rodičů.
Světová hospodářská krize se projevila v pohraničí mnohem
silnějšími důsledky než ve vnitrozemí. Počet nezaměstnaných závratně stoupl,
množily se protestní akce a docházelo ke srážkám s četnictvem. Sociální i
národnostní napětí vzrostlo po nástupu Hitlera k moci a během několika let
ovládli henleinovci město i okres. Po Mnichovu se stal Sokolov součástí Říše. Ještě
před záborem museli své domovy opustit nejen Češi, ale i mnozí němečtí
antifašisté. Emigrovali také téměř všichni sokolovští židé. Začala se psát
nejsmutnější kapitola dějin Sokolova …
Pomník nad městem
připomíná smrt více než 2 200 sovětských válečných zajatců, kteří zemřeli v
místním "lazaretě". V sousedství města, ve Svatavě, byl zřízen ženský
koncentrační tábor, v němž byly ženy nelidsky týrány. Nelze ale nepřipomenout,
že i v této hrůzné době bylo několik místních Němců tvrdě postiženo za pomoc
zajatcům a vězňům.
Za II. světové války byl Sokolov dvakrát bombardován.
První noční nálet v říjnu 1940 měl vyřadit z provozu sokolovskou chemičku, ale
bomby dopadly na kopec s městským hřbitovem. Nálet 17. dubna 1945 zcela zničil
na sedmdesát domů a počet lidských obětí je odhadován na více než osmdesát. Pro
Sokolov skončila válka 7.
května 1945, kdy bylo město a jeho okolí osvobozeno americkou armádou.
Problémy, které se musely bezprostředně po válce řešit,
byly velmi složité. Neexistovala doprava, zásobování bylo rozvrácené, město bylo
z 25 % zničené. Vedle místního obyvatelstva tu bylo kolem 5 tisíc německých
uprchlíků z východních území zaniklé říše. Musela se zároveň obnovit tolik
potřebná mírová výroba a zajistit těžba uhlí. Do Sokolova se začali vracet Češi,
kteří tu žili před válkou, přijížděli sem emigranti z několika zemí Evropy i
obyvatelé českého vnitrozemí, aby tu začal nový život. Do konce roku 1945 bylo v
Sokolově uděleno 165 národních správ, začala fungovat doprava, obchody, bylo
zahájeno české vyučování, byl obnoven provoz nemocnice, průmyslové podniky se
vrátily k mírové výrobě atd.
Nejzávažnějším problémem
poválečného vývoje v roce 1945 a 1946 byl i v Sokolově odsun německého
obyvatelstva. Tehdejší kronikářka města odhaduje počet odsunutých Němců asi na 8
000. Rozbité město mělo před sebou nevalné perspektivy, neboť se zcela vážně
uvažovalo, že již nebude obnoveno a ustoupí těžbě uhlí. K realizaci tohoto
záměru však naštěstí nedošlo. V roce 1948 přestal Falknov i úředně existovat a
na mapách se objevilo jméno Sokolov.
Vladimír Prokop
autor textu